Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru (4.)

pondělí 26. leden 2015 09:16

Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru uvádí na pravou míru příběh slečny Barbory.

Co se dovíme o slečně Barboře Terebové v románu samém? Je krásná, vlastní bílý Rapid, hraje tenis, lyžuje, chodí ráda do divadla, umí vybudovat ohniště, je vnučkou dědečkova spolužáka.

Obšírněji se v knize se slečnou Barborou seznámíme, když rozcupuje v tenise vypravěče ve třech setech a přidá k tomu pohrdavé komentáře o jeho forhandu a servisu. Že si tenistky nevidí často do pusy, není žádné tajemství. Nedávno vzbudila rozruch jiná Barbora, která si trenérovi stěžovala, že jí mr*á v hlavě a zachytily to mikrofony na kurtu. Dotyčná profesionální sportovkyně má slovník jako dlaždič ale její vulgarismy nemířily proti nikomu. Na druhé straně prohlášení slečny Barbory neobsahuje žádné vulgarismy a přitom je hodně osobní a docela dost urážlivé. V tenisovém světě se jeden čas nesnášenlivě chovaly sestry Serena a Venus Williamsovy. Teď už o jejich výpadech nebylo moc slyšet. Možná se uklidnily a začaly být vůči svým poraženým soupeřkám velkorysejší. Orel much nelapá. Zato slečna Barbora so chová jako pěkně zpovykaná hvězda předměstského klubu. Její chování by mohlo vysvětlovat, proč paní Jirotková, první čtenář Saturnina, řekla po přečtení rukopisu manželovi: „S tímto neprorazíš.“

Slečna Barbora vlastní bílý Rapid. Nejspíš auto dostala darem, možná k narozeninám. Sotva si však na něj sama vydělala. Slečna Barbora je bezpochyby inteligentní mladá žena, o jejím formálním vzdělání se však v knize nepraví vůbec nic. Ve třicátých a čtyřicátých letech byla u nás řada žen, které vystudovaly třeba medicínu či práva. Byly v menšině, ale byly. A mohly si z výdělku koupit auto i jiné věci. Slečna Barbora k nim zřejmě nepatří. Jen se narodila v bohaté rodině. (Kancelář na tom neshledává nic zavrženíhodného, třebaže česká společnost hledí i díky čtyřiceti letům bolševika na lidi s majetkem dost nevraživě.) Slečna Barbora nemá existenční starosti a věnuje se svým zálibám: lyžuje a výborně hraje tenis. Kniha to nezmiňuje, ale má i zelený pásek v jiu-jitsu a první výkonostní třídu v šachu. Chodí hodně do divadla a kniha rovněž tají, že píše i poezii. Pro bohatou, inteligentní a sportovně založenou mladou ženu není ovšem jednoduché najít partnera. Jak se pomalu blíží třicítka, začíná slečnu Barboru napadat stále častěji, jestli neskončí jako stará panna. Ne že by pro ni manželství bylo bůhvíjaké terno. Dělový servis je pro ni důležitější. Problémem ovšem je, že hospodářská krize třicátých let pustila rodinnému majetku pořádně žilou. Provoz bílého Rapidu něco stojí, ani tenisoví trenéři nejsou zadarmo. Pro slečnu Barboru je stále složitejší si udržet životní standard, na který si zvykla. Možná by měla prodat auto, ale přece nebude jezdit elektrikou jak nějaká socka.

Ani to nebylo tak složité, aby jí její dědeček domluvil pozvání na dovolenou ke spolužákovi ze studií. Spolužák je vdovec, je sám a neví co s penězi. Přitom je dost starý na to, aby jeho příští žena mohla po něm celkem brzy dědit. Česky se takto uvažujícím ženám říká zlatokopky, ale tohle je přece naprosto racionální úvaha. Pořád člověk slyší, jak ženy nepoužívají mozek a jsou jako slepice. A když náhodou některá svůj mozek použije, je z ní hned zlatokopka. Člověk se prostě nezavděčí.

Slečna Barbora tedy přijede do dědečkova domu s celkém jasným plánem, v hrubých obrysech s ním byl srozuměn i vypravěčův dědeček. Ten byl s ním dokonce natolik srozuměn, že při losování sirkami, kdo půjde se slečnou Barborou na procházku, svou zbrklostí všechno pokazí. Slečna Barbora ulomila všem sirkám hlavičky, poslední bude losovat dědeček, vlastně to už nebude třeba, protože doktor Vlach i vypravěč si už vytáhli sirky s ulomenou hlavičkou. Jenže dědeček byl tak nedočkavý, že předběhne svého vnuka a připravený plán tím zhatí.

Samozřejmě nevinná procházka lesem neznamená vůbec nic, nakonec slečna Terebová a dědeček mohli klidně oznámit své zasnoubení a nic by se nedělo. Možná by se nějaký jedovatý jazyk podivil, že se snoubenci předtím nikdy v životě ani nepotkali, ale to by bylo asi tak všechno.

Jenže, jak víme, slečna Barbora se s dědečkem nezasnoubila. Mohla za to teta Kateřina. Když se nečekaně i s Miloušem u dědečka objevila, dědeček teď najednou měl vedle sebe snachu ve dvou vydáních: slečnu Barboru, která tak neuvěřitelně svým elánem a krásou připomínala někdejší nevěstinku Kateřinku, celý den hýřící vtipem a dobrou náladou. A potom reálnou Kateřinu o čtvrt století později. Marně si říkal dědeček: „Hochu, hochu, než z ní bude teta Barbora, to ty už budeš dávno pod drnem.“ Jenže slečna Barbora se nedokázala zbavit svých jízlivých komentářů, které byly jen variacemi průpovídek o servisu staré babičky a nemožném forhendu. Když takhle okomentovala jeden dědečkův jiu-jitsuový chvat, dědeček to ještě přešel. Ale když podobně okomentovala jeho výkon v šachové partii, došla starému pánovi trpělivost. Neřekl nic, jen odešel z místnosti. Od té chvíle nepřestával být zdvořilost sama, ale nic víc než zdvořilost. Proto musel nastoupit plán B, zalasování nejpravděpodobnějšího dědice. Slečna Barbora pak dokázala postupně přesvědčit dědečka, aby své jmění odkázal vnukovi a ne dobročinným spolkům. Ovšem nemohla vědět, že dřív, než se dědeček odebere do říše stínů, přijde Vítězný únor a zbaví ji zcela starostí o dědictví.

Ale abychom nemluvili o slečně Barboře jen špatně. Její tábornické dovednosti jsou skutečně pozoruhodné. To, jak rozdělala oheň, ačkoliv bylo po dlouhodobém dešti všechno dřevo v okolí dokonalé mokré, si skutečně zaslouží uznání. Jedna z tábornických moudrostí říká, že nejlépe je v mokru rozdělat oheň s použitím březového dřeva, protože to obsahuje hodně hořlavých silic. Jenže, jak víme, dědečkův dům se nacházel v nadmořské výšce, ve které u nás byly (a mnohde stále ještě jsou) jen smrkové monokultury a žádné břízy. Přesto slečna Barbora oheň bez potíží rozdělala. Kancelář dokonce zkoumala možnost, jestli slečna Barbora náhodou nepožádala Saturnina, aby rozštípal starou almaru, co stála v garáži, aby měla čím topit. Podle dostupných svědectví si však starou almaru vyprosila už dřív na dědečkovi kuchařka a její syn s pomocníky ji odvezl z domu asi měsíc před příjezdem slečny Barbory.

Vladislav Dolník

V. DolníkDíky za vysvětlení17:2627.1.2015 17:26:24
Jindřich BílekRozdělávání ohně v smrkové monokultuře u Malenovic09:2827.1.2015 9:28:17

Počet příspěvků: 2, poslední 27.1.2015 17:26:24 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Vladislav Dolník

Vladislav Dolník

Kochleární implantát je pro mě Téma. Mám v každém uchu jeden a zřejmě o nich budu psát nejčastěji. Občas asi napíšu i o něčem jiném, protože jako správný Čech rozumím naprosto všemu.

Jsem bioanalytický chemik s kochleárním implantátem v obou uších, ve volných chvílích šermíř-veterán. Když jsem před lety zjistil, že moje práce v Česku nikoho nezajímá, přesunul jsem se do Silicon Valley.

Flag Counter

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Zajímavé články

Co právě poslouchám

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.